Pavel Hayek
Rostlinné labyrinty

Pavel Hayek (*1959) je výraznou osobností umělecké scény na Moravě již od počátku devadesátých let. Nepatří k autorům, jejichž cílem by byla snaha vzbudit maximální zájem veřejnosti a médií prostřednictvím explicitních forem díla. Naopak, vytrvale postupuje po vytyčené cestě, na níž opakuje a systematicky rozvíjí zvolené výtvarné principy. A touto cestou se patrně dostává mnohem dál než mnozí jiní autoři jeho generace.

Když v roce 1990 vykročil z oblasti grafiky na pole velkoformátové malby, položil základy osobitého výrazového stylu, v jehož tvůrčím a estetickém rámci se pohybuje prakticky do současnosti. Jedná se o principy záznamu tvarů přírodních materiálů a geometrických prvků, možností jejich struktur, o rozvíjení vztahů mezi tvarem objektu a volnou plochou a především také o polaritu mezi pozitivem a negativem, mezi černou a bílou barvou. Ostatně tyto záměry rozvíjí nejen v médiu malby, ale stejně tak i v grafické tvorbě a v podobě fotogramů.

Kořeny tohoto přístupu sahají až ke konstruktivním tendencím šedesátých let. Pro Pavla Hayeka byly velmi inspirativní geometrické struktury Zdeňka Sýkory, multiplikace elementárních tvarů Vladislava Mirvalda, vzájemné protiklady ve formě diptychů Jana Kubíčka i technologické experimenty Dalibora Chatrného. To vše se snoubí a koncentruje právě v díle Pavla Hayeka.

Autor je také členem Klubu konkrétistů, který navazuje na konstruktivní umění a geometrickou abstrakci. Sám Hayek je však ve svém díle spíše na pomezí těchto tendencí. Některé tvůrčí principy využívá a dále rozvíjí, jiné ale naopak transformuje a posouvá blíže figurativnímu umění. Tuto skutečnost ztělesňuje především uplatnění konkrétních přírodních prvků, přičemž sestavováním jejich tvarů vznikají cíleně vytvořené struktury. Důležitou roli zde má forma základního prvku, kterým často bývají zejména listy (vždy jednoho druhu rostliny pro celý obraz) – volbou jejich tvaru (druhu), zahušťováním nebo ředěním v ploše, kombinací a variací jejich pozic vzniká nespočet možností výsledných struktur. Jsou to procesy, které představují esenciální princip v díle Pavla Hayeka a z velké části prostupují jeho tvorbou již od devadesátých let.

Co naopak Hayekovu práci s konkrétisty úzce spojuje, to je primární důraz na formu díla, nikoli na proces nebo obsah. V obraze je podstatná jeho vizuální, estetická stránka, nelze zde hledat žádné významy nebo symboliku. Pokud má být dílo interpretováno, pak by to mělo být především na poli tvarové psychologie, která se zabývá percepcí struktur a barev.

I zde však nacházíme jeden zásadní posun: pokud se díváme nejen na jednotlivé obrazy, ale na celé spektrum práce Pavla Hayeka, zachycující širokou škálu rostlinných fragmentů, tak můžeme pochopit autorovu fascinaci mnohotvárností biologických forem a jeho dílo vnímat jako tichou výpověď obdivu k přírodě a k nezměrnému množství elementů, které se v ní nachází.

Kurátor: Miroslav Divina